Připravujeme

Slavnostní otevření železničního muzea Stará Turá

termín: sobota 30. září 2017

Mikulášská jízda CHŽK 2017

termín: neděle 3. prosince 2017

Razítka

Ediční činnost

Přejezdové zabezpečovací zařízení vzor SSSR

Železniční přejezdy jsou součástí drah od počátků jejich historie. Křížení silniční a drážní dopravy se však již v době projektování a výstavby prvních tratí ukázalo jako jedno z nejslabších míst pro bezpečnost obou druhů doprav. Není snad archivu, v němž by nebyly uloženy dopisy a petice zástupců měst, obcí i majitelů pozemků, požadující jiné než železniční společností navržené umístění přejezdů, popřípadě rozšíření jejich počtu. Po zahájení provozu se situace zpravidla nezměnila k lepšímu a naopak přibyla střetnutí vlaků s chodci, povozy a ve dvacátém století i s automobily. Železniční společnosti si samozřejmě uvědomovaly nebezpečnost těchto míst a snažily se je podle důležitosti dané tratě zabezpečit. Z jednoduchých zábran, obsluhovaných nejbližším strážníkem trati, se postupně vyvinuly mechanické závory ovládané místně i dálkově. Ve hře však stále zůstával nejslabší článek těchto systémů, a sice omylný člověk, který zařízení obsluhoval. Nelze se proto divit, že již počátkem dvacátého století probíhaly pokusy o zkonstruování samočinných výstražných zařízení, které by ovládal přímo jedoucí vlak. Prvním úspěšným systémem zaváděným ve druhé polovině třicátých let na území našeho státu se stal výrobek firmy Frýba. Toto jednoduché a spolehlivé zařízení se v provozu osvědčilo, ale jeho další rozvoj a budování zastavila druhá světová válka. Po jejím skončení byly veškeré síly soustředěny na obnovení provozu a opravu zničených tratí, zařízení a vozidel. Další vývoj a výstavba samočinných přejezdových zabezpečovacích zařízení se tak začaly řešit až později a firma Frýba nabídla tehdejším ČSD několik vylepšených variant svého původního výrobku. Československo se však již v té době nacházelo zcela ve sféře vlivu Sovětského svazu. Na základě politického rozhodnutí, učiněného počátkem padesátých let, probíhala na síti ČSD od prosince 1953 výstavba sovětských přejezdových zařízení, a to buď v provedení se závorami, nebo bez závor. V tehdejší politické atmosféře prezentovala oficiální propaganda výstavbu těchto zařízení jako další úspěch v budování socialismu v Československu, ovšem jednu velmi pikantní skutečnost veřejnosti taktně zamlčela. Sovětské zařízení bylo pouze upraveným licenčním výrobkem americké firmy Westinghousse, která se ve třicátých letech podílela na modernizaci železnic v SSSR. Na původních výkresech z počátku padesátých let jsou výstražníky dokonce ještě vybaveny americkým typem výstražného kříže, tabulkou udávající počet kolejí na přejezdu, krátkými štíty proti slunci a šikmými pruhy na břevnech závor. Stejně jako v případě ostatních sovětských systémů zaváděných na naše železnice byla i přejezdová zařízení nejprve dovážena ze SSSR, ovšem velmi rychle došlo k zahájení jejich licenční výroby. Vnitřní část přejezdového zabezpečovacího zařízení vzor SSSR se skládala z elektrické výstroje obsahující stojan pro klasická relé a rotačního měniče s ovládacím panelem. Elektrická výstroj se zpravidla umisťovala v jednotných ocelových skříních typu ŠM, případně v budovách nebo jiných vhodných objektech. Pro případ výpadku základního napájení mělo zařízení akumulátorovnu nebo bateriovou studnu. V šedesátých letech začala železnice používat pro umístění elektrické výstroje sklolaminátové domky, původně vyvinuté pro potřeby Československých spojů. U zařízení z tohoto období již také výrobce používal namísto většiny klasických relé novější malorozměrová. Vlastní výstražník sestával z betonové patky zapuštěné do terénu. K ní byl pomocí litinové objímky se zabudovaným kabelovým závěrem připevněn stožár z ocelové trubky. K dávání optické výstrahy sloužily dvě litinové svítilny odvozené od světelných návěstidel vzoru SSSR a umístěné na konzole z ocelových trubek. Pro tuto část zařízení se vžilo pojmenování „parohy“. Pro dávání akustické výstrahy měl výstražník houkačku a v případě verze bez závor i držák s výstražným křížem. U přejezdů se závorami nebyl původně výstražný kříž instalován a jejich výstražníky měly na stožárech navíc pohony umístěné v litinových skříních a břevna závor na litinových křídlech s protizávažími. Na závorová břevna se montovaly tři malé svítilny, které v době dávání výstrahy střídavě svítily červeným světlem. Každý výstražník doplňovala tabulka s textem: „Pozor na vlak! Svítí-li červené světlo nebo zvučí-li houkačka (zvonek), zůstaňte před přejezdem! – Opusťte ihned trať! Přejezd je volný teprve po zhasnutí červeného světla“. U přejezdů se závorami obsahovala tabulka dovětek: „Uzavřou-li se závory když je uživatel vozovky na přejezdu smí závory nadzvednout – zneužití je trestné!“. Poměrně rozsáhlý text vystřídal počátkem sedmdesátých let výrazně jednodušší nápis „POZOR VLAK!“ a svítilny na břevnech závor odrazová skla. Největší úpravou na tomto zařízení se stalo doplňování pozitivní signalizace, tedy třetí svítilny s přerušovaným bílým světlem, k němuž docházelo od roku 1967. Zařízení budovaná na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pak dodával výrobce v provedení s upravenou návěstní optikou a reflektory i kratšími štíty proti slunci. Tyto úpravy velmi zvýšily viditelnost červených světel. V uvedené době však již vrcholily práce na vývoji nového typu přejezdového zabezpečovacího zařízení, které ze vzoru SSSR částečně vycházelo a dostalo označení AŽD-71. Po jeho provozním odzkoušení následovalo zahájení sériové výroby a zařízení vzoru SSSR nebyla od roku 1972 nově budována. Nový typ svítilnové skříně AŽD-71 nahradil při rekonstrukcích v následujících letech většinu původních svítilen přejezdů se zařízením vzoru SSSR. Počátkem 21. století, kdy většinu výstražníků zřízených v padesátých a šedesátých letech již značně nahlodal zub času a množily se stížnosti uživatelů silničních komunikací na jejich špatnou viditelnost, prováděla železniční správa tyto výměny ve stále větším měřítku. Při modernizaci tranzitních koridorů i vedlejších tratí proběhly kompletní náhrady původních zařízení nejnovějšími elektronickými systémy. Podle statistiky Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) fungovalo v roce 2010 na území České republiky v provozu ještě 266 přejezdových zabezpečovacích zařízení vzoru SSSR, z toho 45 vybudovaných před rokem 1960. Ve většině případů se však jednalo o přejezdy s původní elektrickou výstrojí a zcela novými nebo modernizovanými výstražníky. Přejezdy s původními výstražníky sovětského typu se tak staly vzácností a v řadách odborné i laické veřejnosti se postupně zformovaly dva tábory jejich nekompromisních kritiků a naopak zarputilých příznivců. Počátkem roku 2013 zůstalo na síti SŽDC již jen sedm přejezdů, vybavených celkem čtrnácti výstražníky (osm výstražníků v provedení bez závory a šest se závorou). Zařízení sice stále vyhovuje příslušným normám, nicméně SŽDC snaží vyjít vstříc požadavkům uživatelů silničních komunikací na co nejlepší viditelnost výstražných světel i zjednodušit práci vlastním zaměstnancům provádějícím údržbu. Není tedy daleko doba, kdy z naší železnice zmizí poslední „parohy“. V rámci přípravy muzejní expozice železniční zabezpečovací techniky, která je dlouhodobým cílem našeho spolku, jsme závěrem roku 2012 oslovili kompetentní zaměstnance SŽDC a požádali o umožnění odprodeje zařízení ze dvou železničních přejezdů. V prvním případě se jednalo o přejezd s evidenčním číslem P3866, v kilometru 52,280 tratě Brno–Jihlava (u zastávky Třebíč-Borovina). Na tomto přejezdu byla naplánována generální oprava, zahrnující mimo jiné i zřízení zcela nového zabezpečovacího zařízení. Velmi mile nás proto překvapil návrh zástupců Správy sdělovací a zabezpečovací techniky Jihlava, kteří nám kromě tří výstražníků nabídli i elektrickou výstroj přejezdu. Zařízení z roku 1969 bylo vypnuto během plánované výluky v pondělí 10. června 2013, kdy jsme si je také převzali. V budoucí muzejní expozici je hodláme prezentovat jako funkční exponát sestavený se stojanu s elektrickou výstrojí, dvou výstražníků se závorou a jedním výstražníkem bez závory. Ve druhém případě jsme využili rekonstrukce přejezdu s evidenčním číslem P2774, v kilometru 340,441 tratě Ústí nad Labem–Lysá nad Labem (v zastávce Lysá nad Labem-Dvorce). Zabezpečovací zařízení tohoto přejezdu zůstalo zachováno a 17. července 2013 proběhla pouze náhrada původních svítilen. Odebrané části, pro které již neměla Správa sdělovací a zabezpečovací techniky Nymburk využití, jsme převzali 26. července 2013 a hodláme je použít jako náhradní díly. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným zaměstnancům SŽDC, kteří nám vyšli maximálně vstříc a umožnili odkoupení vyřazovaných zařízení, případně vypomohli s jejich demontáží.

Založeno: 23. března 1998

IČ: 68245483

Počet členů: 44

Čestní členové: 5

Výbor spolku:

Předseda: Dušan Stolarik

Místopředseda: Ludmila Petrželová

Jednatel: Marek Říha

Technická sekce:

Pokladník: Jan Čiháček

Účetní: František Mikeš

Správce IT: Antonín Horák

Webmaster: Radek Vitík, Jiří Petržela